První taneční
Přátelé, co takhle to tady trochu odlehčit...? Plesová sezóna nám začne co nevidět a mnozí budou na parketě lovit v paměti kroky z tanečních. A protože moje vzpomínky na taneční jsou staré teprve jeden rok, napadlo mě, že bych se mohla o pár postřehů podělit. Doufám, že tenhle můj fejeton od hodin tance nikoho neodradí - a někoho třeba pobaví :o)
Na první taneční lekci jsem se nijak zvlášť nepřipravovala. (Tedy když nepočítám ty hodiny, kdy jsem pochodovala po naší půdě v botách na vysokém podpatku, ve snaze naučit se v nich udělat aspoň krok, aniž bych ohrožovala na životě sebe i okolí... Ale to by myslím bylo na samostatné povídání.) To pro některé středoškoláky znamenají taneční mnohem větší revoluci... Mladý muž svlékne vytahané kapsáče s rozkrokem pod koleny a napasuje se do společenského obleku. Rozšklebené tenisky vymění za nablýskané lakýrky a kolem krku místo odrbaného arabáku uváže (s větším či menším úspěchem) kravatu. Dům opouští za dojatého vzlykání maminky a babičky již jako šarmantní džentlmen. Stejně tak slečna, která před chvílí dočetla nejnovější číslo Bravíčka, vyplivne žvýkačku, okousané nehtíky zamaskuje třpytivým lakem, otrhanou minisukni vymění za volánovou róbu a po třech hodinách strávených v koupelně odchází do tanečních jako noblesní mladá dáma… Před zahájením první hodiny panovala v tanečním sále napjatá atmosféra. V dívčích řadách to nadšeně štěbetalo a sem tam jste zaslechli obavy typu: ,,Ale co když si pro mě žádnej nepůjde...?“ Z druhé strany sálu se k mým uším dostaly otázky zcela opačného rázu: ,,Hele, a co mám dělat, když si pro mě některá půjde...?!“ Lektorkou našeho kurzu byla energická postarší dáma. Její živoucí temperament čišel z každého pohybu jejích poněkud korpulentních boků. Autoritu si nemusela složitě sjednávat, protože mladí pánové mimoděk couvali dozadu, kdykoliv měli podezření, že je chce vzít do tance. Hodinu zahájila proslovem o krásách a potěšeních, jaká skýtá společenský tanec. Dobře si vybavuji poslední větu. Zněla asi takhle: ,,A nyní se nechte unášet ve víru tance, noblesy, něžnosti a elegance.“ To na mě udělalo dojem. Představila jsem si, jak kroužím po nablýskaném parketě v náručí šarmantního elegána a s lehkostí světelného paprsku vykružuji úchvatné otočky... Není to pohádková představa? Následující půlhodinu, kdy jsme v kruhu do rytmu ,,šlapali zelí“, jsem ze svých romantických iluzí trochu vystřízlivěla. A ještě tvrdší návrat do reality nastal, když mělo dojít na tanec v párech. Zatímco kluci reagovali na výzvu k pánské volence aktivně asi jako stádo právě probuzených lenochodů, dámská volenka by se dala přirovnat k honu na jelena. Ovšem pochybuji, že by některý lovec byl při pronásledování kořisti tak urputný a vynalézavý. Jak jsem brzy zjistila, v této štvanici pravidla společenského chování přestávají platit. Mnohé dívky, i ty navyklé dobrému společenskému chování, neváhají použít zákeřných fíglů, aby kořist (rozuměj vyhlédnutého borce) uchvátily. V bitvě, kde kamarádka nezná kamarádku, se křehká stvoření projeví s houževnatostí hráče ragby. Dovedou použít ostré lokty a ještě ostřejší podpatky, aby dostaly toho svého. Člověk by nevěřil, jak se právě v hodině tance – činnosti toť vznešené, něžné a elegantní – můžou hodit dovednosti získané v lekcích karate... Mně osobně chvíli trvalo, než jsem se rozkoukala. Modrookého kluka, který po mě od začátku zalíbeně pokukoval, mi okamžitě vyfoukla stíhačka z první řady. Nezbývalo, než se spokojit s tím ,,co zbylo". Holky, které stihl podobný osud, většinou zpražily nechtěného partnera kritickým pohledem a otráveně protočily panenky. Já jsem brala svůj ortel od počátku s humorem. Konec konců – jak často se stane dívce mého vzrůstu, aby se svému protějšku při tanci mohla přímo dívat z očí do očí...? Zážitky z mé první taneční hodiny by mohly zaplnit ještě plno řádků. A co teprve tak trochu vražedná lekce polky nebo slavnostní prodloužená v bílém! Že nešlo jen o dojmy plné noblesy a romantiky asi nemusím dodávat... Nicméně – odradit jsem se nenechala! Taneční jsem přežila a věřte nebo ne, dokonce si je i užila. Mimochodem – jak na ně vzpomínáte vy...? :o)
J.M. ☼ 3. 11. 2011
